PŘÍBĚH KUŘÁTKA PÍPO

Dnes vám budu vyprávět příběh Kuřátka Pípo.

Kuřátko Pípo se narodilo v 70 letech 20 století. V době, kdy ač nebyla válka, stále se některé potraviny kupovaly na lístky. V době, kdy si byli všichni rovni, jen někteří si byli rovnější. V době, kdy nepracovat znamenalo vězení na dva až tři roky za příživnictví. V době, kdy koupit si kvalitní zahraniční zboží bylo jen pro vyvolené, kteří drželi měnu zvanou bony. V době, kdy se úspěch člověka (i kuřete) měřil statusem společenského postavení a odměna za práci byla stanovena tabulkově.

Malé Kuřátko Pípo, mělo obrovské štěstí. Dostalo od svých rodičů v dětství vše, co si mohlo přát. Lásku, pozornost, péči a v čase dospívání podporu finanční i mentální, kdy se rozhodlo studovat vysokou školu, aby ve společnosti mohlo být také mezi vyvolenými, úspěšnými a dosáhnout mety nejvyšší – uznání, úctu a platové ohodnocení, které by ho posunulo výše, než jsou ostatní.

Pípo, bylo hodné kuřátko a nikdy rodiče nezklamalo. Ve škole se pilně učilo, nevybočovalo, proaktivně se hlásilo a mezi kamarády bylo tak oblíbené, že ho dokonce zvolili předsedou třídy. Na vysoké škole se mu dařilo stejně tak, dokonce získalo za prospěch i červený diplom. Pro budoucí život bylo výborně připraveno. Výrobní podniky se předháněly, aby Pípo nastoupil právě k nim. Benefity na sebe nenechaly dlouho čekat a vedle skvělého platového zařazení v tabulce pro odměňování (třída 8, stupeň 1 – s nástupním platem 2600,- Kč – což bylo skoro stejně jako plat jeho rodičů vysokoškolsky nevzdělaných po celé řadě let práce) získal i možnost služebního bytu. Pípo kvitoval tento stav a od prvního okamžiku si ho patřičně užíval. Byl loajální zaměstnanec, plnil úkoly řádně a včas, a povýšení na sebe nenechalo dlouho čekat. Do dvou let se stal vedoucím oddělení konstrukce.

Jeho život by se určitě ubíral úspěšným a spokojeným způsobem dál, kdyby nepřišla revoluce a po ní i změna ekonomického směru naší země. Ze socialistického zřízení se stala země tržní ekonomiky. Otevřely se hranice a do země začalo putovat zboží, které dříve mohly prodávat pouze Tuzexy, a nyní bylo dostupné každému. Státní majetek se začal přerozdělovat, a co dříve patřilo “všem”, nyní mohlo už skutečně patřit všem a za kupóny si každý občan bez ohledu na vzdělání a věk (např. hospodský, zedník, dělník, zelinář, uklízečka či mistr ve výrobě) mohl koupit kus podniku. Euforie odnárodňování a neblahé výsledky ekonomik na sebe nenechaly dlouho čekat. Ti zdatnější jedinci si napůjčovali peníze od nově vznikajícího finančního sektoru, aby zajistili chod výroby a provoz podniků, ve kterých se stali vlastníky. A banky?! - velmi rády půjčovaly s vidinou vysokých výnosů. Finanční negramotnost, nové prostředí tržní ekonomiky a neznalost podnikatelství přivedla řadu firem do bankrotu a s nimi i část bankovního sektoru.

Podnik Pípa na tom nebyl jinak. V jednom okamžiku se tak Pípovi obrátil život vzhůru nohama a během krátkého času ztratil Pípo nejen společenský status, ale i něco co si myslel, že mu nikdo nikdy nemůže vzít, a to práci a příjem. V rámci konkurzního řízení byl Pípo nucen opustit i služební byt a vrátit se domů k rodičům. Po nějakou dobu žil Pípo u rodičů, ale bylo velmi těžké si v jejich bydlišti najít práci, kde by uplatnil své vysokoškolské vzdělání. Odešel tedy za prací do velkého města. Pronajmul si malý byt na okraji města, a začal dělat vše, co mu nabízelo a přinášelo možnost nějakého výdělku, aby zaplatil nájem a režii. Nic mu však nepřinášelo takový status a naplnění jako dříve. To se však brzy mělo změnit.

S rozdělením Čech a Slovenska a následným vstupem do Evropské unie, otevřely se i nové pracovní příležitosti a na trhu začaly vznikat nové firmy a nová odvětví. Pípo cítil svoji příležitost. Vydal se tedy se svým červeným diplomem, životopisem, motivačním dopisem a zkušenostmi s řízením lidí na první pohovory do firem, kde hledali právě takové lidi. Jeho snaha uspět, nadšení a projevovaná pokora přinesly velmi brzy výsledky a hned na druhém pohovoru získal novou práci. Stal se manažerem obchodu. Pípo se přestěhoval blíže k firmě, kde pracoval, a užíval si opět jistoty zaměstnání a stálého platu, a hlavně nově nabitý status. “Už mi to nikdo nevezme“ pomyslel si. Byl loajální a vždy pracoval do roztrhání těla, víkendy pro něj neexistovaly a kdykoliv bylo potřeba, byl připraven k akci. Takového zaměstnance radost pohledat. Zaměstnavatel byl maximálně spokojen a Pípovi to dal patřičně najevo i platově. Pípo už začal vydělávat pěkný peníz a rodiče byli patřičně pyšní kam až to Pípo dotáhl. Ve vesnici, kde žili, se o Pípovi mluvilo v superlativech, jeho služební vůz před domkem rodičů vždy způsobil rozruch ve vsi a zprávy o Pípových výdělcích a vysokém postavení plnily informační centrum na schodech Smíšeného zboží. S Pípovou velikostí rostla i velikost všech, kdo ho znali, neboť každý chtěl kousek Pípova úspěchu i pro sebe.

Když už byl Pípo ve firmě dostatečně dlouho přišel za ním jeho šéf a říká: “Pípo, to je přece blbost, abys cpal peníze za nájem nějakému vydřiduchovi. Měl bys být rozumný a koupit si už konečně vlastní bydlení a bydlet ve svém.” Pípo se zarazil a řekl: “Já ale nemám tolik peněz, abych si mohl koupit vlastní bydlení.” A šéf na to: ”To ani nemusíš, můžeš si na něj přece půjčit. Hypotéka je přesně to co potřebuješ. Hypotéka je totiž nejlepší forma investování do vlastního bydlení. Vybereš si byt nebo dům, přijdeš do banky, banka Ti na dům dá peníze a ty jí ho budeš 25 let pravidelně měsíčně splácet. U nás máš přece krásný plat, a než strkat 10 000 korun někomu do kapsy, je lepší si platit do svého”

Pípovi se myšlenka vlastního bydlení velmi zalíbila. Nepřemýšlel nad ní dlouho. “Skutečná” jistota domova, jistota stálého příjmu (vždyť byl v práci hodnocen jako nejlepší zaměstnanec, a dokonce mu od ledna chtějí přidat), ho jasně nasměrovala k investici do vlastního bydlení. Po té co si koupil dům na hypotéku, koupil si i krásné a moderní vybavení na spotřebitelský úvěr, v práci mu nabídli velkou slevu na vlastní vůz na leasing a banky se předháněly v limitech na čerpání kontokorentu a kreditních karet. Pípo byl v sedmém nebi, měl vše, co si jen mohl přát – status, úctu, uznání, bohatství, které mu každý záviděl, a co chtěl si mohl velmi lehce koupit, vždyť ho to stálo vždy jen jeden podpis a jednu splátku měsíčně navíc.

A tak to šlo několik let, Pípo si užíval svého vysněného blahobytu.

Avšak …..

Ve stejné době, ale na jiném místě globální ekonomika rozšiřovala svá chapadla. Nabízela stále více a více novinek. Technologická a digitální revoluce zahltila trh novými vymoženostmi. Nové výrobky, nové typy, nové inovace nastupovaly co půl roku. A tam kde se daří odbytu, daří se i investicím, a tam kde se daří investicím, daří se i bankám. A banky opět nabídly svou pomocnou ruku (samozřejmě) s vidinou vysokých výnosů. Firmy rozšiřovaly výrobu, provozy, služby, lidé měli práci a dobré platové ohodnocení, a silná kupní síla zvedala životní úroveň všem. Jenže …maximalizace zisku nutí majitele firem i optimalizovat náklady a tak se výroba pomalu přesouvá více a více na východ, kde je nízká cena práce a nelidské pracovní podmínky několika směnného provozu dokáží vyrobit mnohonásobně více za mnohem menší náklady. Trh je doslova zasypán zbožím. Lidé nakupují, nakupují, a nakupují, ale ne pro potřebu, ale hnáni davových chováním a možnostmi získání rychlých peněz, už se nečeká na odměnu za práci, vždyť je tak jednoduché si půjčit. Ale… tam, kde se odsune výroba do jiné země, zůstává prázdnota a neuspokojená pracovní síla, s neuspokojenou pracovní silou se sníží příjem obyvatelstva, s ním se sníží kupní síla, s ní se zvýší potřeba pomoci ze strany státu, a kde by na to stát vzal, když nejsou daně z příjmu, zvedne se daňové zatížení těm, kteří práci stále mají, a tím se opět sníží kupní síla. Trh se začne pomalu vyprazdňovat a ekonomika pláče.

První ekonomické krize se projevily za mořem. Nízká kupní síla způsobila zastavení firem, firmy propustily lidi a lidi ztratily příjem. Firmy se staly dlužníky bank, lidé se staly dlužníky bank a banky se staly dlužníky spořících lidí. Padlo vše jako domeček s karet, a protože je ekonomika globální a nemá hranice, promítla se krize jednoho ekonomického řádu v celém světě. A došla i k nám.

V době kdy byl Pípo na vrcholu, přišla pro něj opět rána z nebe. Zaslepen vidinou falešného blahobytu přišel velmi rychle o vše. Nejdříve za špatné obchodní výsledky ztratil práci, a protože mu jeho příjem maximálně pokrýval všechny splátky a jistota platu ho nenutila si dělat žádné rezervy, velmi brzy se přihlásili věřitelé. Nejdříve přišel o auto na leasing, následně ztratil dům v dražbě, vybavení domu pokrylo některé dluhy v rámci nařízené exekuce a do budoucích let, Pípovi zůstala 100%tní jistota splacení dosud neuhrazených zato stále narůstajících dluhů, o úroky z prodlení, které se každý měsíc generují.

Pípa jsem potkala, když jsem řídila pohledávky v bance. Přišel zcela rezignovaný, zlomený a bez života na výzvu předžalobního jednání u nějakého dluhu. Seděl tam a jen koukal. Viděla jsem denně tváře zadlužených lidí, ale Pipo měl v sobě něco srdceryvně smutného. Zřejmě to byla i pro mě poslední kapka v poháru o životech lidí v utrpení a falešné blaženosti. Zželelo se mi ho a toho dne jsem se rozhodla odejít z bankovního sektoru a učit děti, dospělé, seniory, ale i další kuřata finanční gramotnosti. Na trhu jsem odkoupila všechny Pipovi dluhy a dala mu svobodu. Jedinou podmínkou pro něj bylo, že mohu sdílet jeho příběh. Pípo už od nás nikdy neodešel, stal se součástí naší rodiny a hlavním tahounem vzdělávání pro děti. Spolu jsme napsali knihu o podnikatelství – Tahák na úspěšné podnikání, tvoříme edukativní webových portál – kuratkopipo.cz a píšeme knihu Skutečné bohatství kuřátka Pípa.

Příběh Pípa je ukázkou toho, jak se člověk nebo kuře může stát otrokem svých vlastních iluzí a programů chování. Pípo se upsal finančnímu světu. Vzdal se svobody a nezávislosti, a stal se nadosmrti nevolníkem nového ekonomického řádu, kde filosofií je “Dluhy se vyplácí.”

Nedopusťte, aby se vám stalo totéž.

Děkuji za přečtení si tohoto příběhu a budu moc ráda, když příběh Kuřátka Pípa budete sdílet dál.

marcela a Pípo