Čas nebo peníze, Marcelo?
Čas. Čas je totiž ta nejdražší komodita v životě, kterou máme. Měli bychom sledovat to, co děláme, aby to bylo maximálně efektivní, a abychom neplýtvali časem někde, kde se nic nenaučíme, nic nevytváříme ani nic nerozvíjíme. Smyslem života není pracovat, ale žít šťastný a naplněný život.
Přesto to však u mnohých podle trávení času vypadá, že žijí jen kvůli penězům. Co jsou podle Vás peníze a jakou hrají v životě roli?
Pro mě jsou peníze platidlo a vyjádření našeho užitku ve společnosti. Čím vyšší je můj užitek, tím lépe jsem zaplacená a naopak. Čím blíže se člověk pohybuje základním potřebám člověka, tím poplatnější je. Čím vzdálenější jsou obory, tím více musím dokazovat, že moje práce je potřeba. Společnost se dohodla na užívání peněz. Pokud bych však žila na samotě a vše si obstarala sama, peníze nepotřebuji.
Proč někteří lidé na peníze nahlížejí jako na zlo a špatnost?
Pokud peníze postavím na piedestal, budu nešťastná. Když se na peníze budu dívat tak, že přijdou za mnou, bude to lepší. Nejprve musím sama něco dodat, abych mohla něco dostat. Pokud jakoukoliv práci dělám s vervou a co nejlépe, tak si můžu být stoprocentně jistá, že za mnou peníze přijdou. Když si to však půjdu jenom odsedět, tak nemůžu čekat, že mně někdo zaplatí. V socialismu jsme byli zvyklí, že jsme chodili do práce a po měsíci natáhli ruku pro obálku. Až po revoluci se po nás začalo chtít, abychom ukázali, co umíme a na základě toho byli zaplaceni.
Jak by měl člověk rozvíjet své dovednosti a přijít na to, co mu jde?
Po škole by si člověk měl vybrat firmu, která jeho srdce jest (i kdyby tam měl jen kopírovat papíry), a podívat se, jak ta firma funguje zevnitř. Radím každému, aby prozkoumal, jak funguje šest oblastí, které tvoří každou firmu na světě (marketing, obchod, finance, IT, administrativa a lidé), a potom se vydal svou vlastní cestou. V zaměstnání se člověk učí. Je to škola života v praxi. Je důležité najít svůj talent a užitek ve společnosti, a potom založit svou vlastní firmu.
Z toho vyplývá, že podle Vás je perspektivnější se vrhnout na dráhu podnikání.
Podporuji podnikání, protože umožňuje budovat vlastní majetek a bohatství, zatímco v zaměstnání nám plat řídí někdo jiný. Absolventi jsou málo placení, od 30 let nastupuje doba progrese, kdy se člověk rozvíjí, ve 40 letech přijde vyhoření a v 50 už vás nikdo nezaměstná. Na začátku a na konci máte tedy nejmenší platové možnosti a nejmenší uplatnitelnost a progresivní část života věnujete zastropovanému příjmu.
Člověk se nostalgicky vrací k první republice, kdy jsme měli jednu z nejlepších ekonomik v Evropě, a říká si, kam zmizela ta houževnatost a podnikavost.
Ano, co se týče podnikání, byli jsme světová jednička v potravinářském, textilním a automobilovém průmyslu. Dnes je problém v tom, že není kde se naučit podnikat, protože chybí praktická výuka. Neboli naučit se nejjednodušším základům podnikání a setkávat se s lidmi, co podnikají. Důležité také je, jak stát podporuje podnikavost. Když přijde zahraniční firma, dostane daňové prázdniny, kolik českých firem dostane daňové prázdniny? Vstupem do EU se velká část našeho nejvýkonnějšího průmyslu přesunula do zemí EU, což nám jen uškodilo. Nejsou tu cukrovary, textilky a vše nakupujeme venku. Bohatá ekonomika by si měla všechno, co dokáže, vyrobit na svém území a nadbytek vyvážet do zahraničí. V tomto ohledu se mi líbí Island, který se tímto modelem začal po ekonomické krizi řídit.
To je velice zajímavé. Jak konkrétně jste se Vy věnovala podnikání ve svém životě?
V 90. letech jsem pracovala jako skladová účetní na živnostenský list a přivydělávala jsem si sportem, sestavováním daňových přiznání, trenérstvím nebo třeba pletením svetrů. Později jsem nastoupila do státní sféry na finanční úřad a s příchodem do Prahy v roce 1998 jsem započala dráhu budování finančního sektoru pro velké korporátní firmy. V roce 2007 jsem odešla z pozice generální ředitelky inkasní společnosti, protože jsem došla tak vysoko, že už jsem neměla profesně kam růst a začala jsem na trhu zakládat makléřské pojišťovací společnosti. I když jsem si pak ještě odskočila na 3 roky do bankovního sektoru vybudovat divize vymáhání pohledávek, dnes už jsem jenom vlastním pánem. Mám vlastní společnosti a vytvářím koncepty vzdělávání finanční gramotnosti a podnikatelství pro děti a dospělé. Věřím tomu, že život není to o tom, kolik jazyků umíš, ale kolik řemesel znáš.
Potkala Vás také fáze zvažování hodnot ve 40 letech?
Ano. Tehdy jsem zjistila, že postrádám smysl svého života. I přesto, že jsem měla šťastnou rodinu, krásné zdravé dítě, spoustu peněz a úspěch v práci, jsem měla pocit, že nemám pro co žít. Lidé přijdou do okamžiku, kdy mají všechno hmatatelné, ale nemají naplněné srdce. Všechno nasměrovali na jednu oblast, doběhli do cíle a zjistili, že tam není nic, pro co by žili. Byla jsem vyhořelá, protože jsem prací trávila až 16 hodin denně i víkendy. Říkala jsem si, že za těch 15 let života v korporátech za sebou nic nevidím kromě toho, že vidím firmy, které z mé práce profitovaly.
Uvědomila jste, si že práce není nejdůležitější věc na světě.
Přesně tak. Došla jsem k poznání, že smyslem života není chodit od rána do večera do práce. Popisuje to hezky část v Bibli, kdy Bůh přidělil Adamovi a Evě po vyhnání z ráje jako trest na této Zemi práci. Osvícenství naopak postavilo práci na piedestal jako něco oduševnělého. Úplně jsme to převrátili. Lidé totiž zapomněli na to, co je jejich podstata. Dnes je pro mě práce jen určitá část mého života. Snažím se svůj čas vyvážit ve čtyřech rovinách, což je rodina, vztahy (přátelé/koníčky), zdraví a práce.
To bylo důležité uvědomění.
Rozhodně. Přesto jsem však ráda, že jsem si prošla touto dlouhou etapou, protože jinak bych neměla všechny znalosti a třeba ani nepřišla na to, čemu se teď věnuji s takovým zapálením. Nyní je mým posláním předat vzdělání lidem, aby nemuseli běžet tak dlouhou cestu jako já, a aby dokázali uplatnit své dovednosti dříve a zabezpečili se v životě také mnohem dříve.
Povězte nám nyní o vašem vzdělávání.
Když jsem odcházela ze zaměstnání, tak se ozvalo mé srdce, a rozhodla jsem se, že končím s veškerým vymáháním pro finanční sektor a naopak začnu učit lidi, jak hospodařit s financemi. Lidé se totiž nezadlužují z důvodu, že by byli hloupí, ale podléhají obrovské manipulaci ze strany obchodníků. Snažím se lidi učit, jak být finančně gramotní, jak najít svůj užitek ve společnosti a jak na tom postavit svoji prosperující svobodnou firmu. Učím na základě formulky VŘSR (peníze vydělat, řídit, spravovat a rozmnožovat) a vysvětluji základy finanční gramotnosti od dob Platóna.
Jak vaše vzdělávání probíhá?
Nejprve jsem založila stránky Finance pro radost, kde jsem předávala poznatky ze života, a stranou rozjela vlastní makléřskou společnost. Nakonec se ukázalo, že o vzdělávání finanční gramotnosti je velký zájem ve školkách, ve školách a u neziskových organizací v Česku i na Slovensku, a proto je moje makléřská živnost nyní zazimovaná. Hlavní cílovou skupinou se staly ženy a děti. Začala jsem také přednášet základy podnikatelství a stal se z toho business mentoring. Mám i svůj Nadační fond Kuřátka Pípo určený pro vzdělávání dětí.
Líbí se mi, že na některé věci (např. hypotéky) máte nekonvenční názory.
Co se týče hypoték, tak jsme špatně uchopili dobu. Chceme žít ve vlastním bydlení, ale stáváme se nevolníky finančního sektoru. Historicky jsme vždy někomu sloužili, ať už jako otroci, nevolníci či zaměstnanci. Po revoluci jsme ztratili svého pána, a tak jsme se upsali bankám. Nevím, odkud jsme převzali filozofii, že když člověk žije sám, tak je svobodnější. Zapomněli jsme, že jsme se narodili do rodiny, a že tvoříme rodinné zázemí. Já nepotřebuji tvořit další majetek, ale zhodnocovat majetek, který držíme jako rodina. Majetek se nikdy neprodává, a nikdy by neměl být na dluh. Ztratili jsme se sami v sobě. Žijeme single, nestaráme se o rodiče a hledáme svobodu tam, kde není. Láska a sociální bezpečí zůstávají doma, i když uteču z domu a budu ho hledat jinde.
To mně trochu připomíná útěk cestováním. Co si o něm myslíte?
Pro mnohé je cestování o hledání smyslu života. Člověk, který se hledá skrze cestování, nemá naplněné základní roviny potřeb (viz Maslowova pyramida potřeb). Není nakrmený, oblečený a nebydlí, protože cestuje. Pokud hledá lásku, může zažít avantýry, ale to se nevyrovná naplněnému vztahu. Vztahy se budují dlouhá léta a láska má různé formy podob (rodiče, matka, děti a kamarádi). Na cestách je však člověk sám. Když dojde do úrovně poznání, tak tam také nikomu nepomáhá, i kdyby pomáhal v rámci nějakého charitativního programu. Je to sice fyzická pomoc, ale srdcem tam není. Nemůže tedy dorazit do cíle sebenaplnění.
Napadají vás smysluplné příklady cestování?
Neznamená to, že když lidé hledají, že je to něco špatného. Nejdůležitější je zjistit, „kdo jsem“ a jaké je „mé poslání“. Přijde mi dobré, když lidé jdou do světa na učenou, aby se podívali, jak se dělají věci tam, a vrátili se, aby pomohli lidem doma (např. Tomáš Baťa). Myslím si, že přišli na to, že doma mají zázemí a lidi, kteří je milují, a návratem se naplní jejich osud. Kdo hledá jenom tak a myslí si, že v Indii najde svoje štěstí, tak uniká stresu, který by ho potkával v naší společnosti. Možná utíká proto, že se bojí řešit věci, které by ho čekaly doma.
Vy však také ráda cestujete.
Ano, ráda poznávám svět ze sedla kola. Společně s cestovní kanceláří Adventura jsem procestovala Chile, Argentinu, Korsiku, Indii a Nový Zéland. Vždy když přijedu domů, si vážím toho, odkud pocházím. Máme se tu jako „prasátka v žitě“. Jsem vděčná, že jsem se mohla narodit tady jako žena. V řadě zemí by žena nemohla jít na fotbalový zápas, jezdit na kole po světě či podnikat. Nejsem ničí majetek a nikdo mě nic nepřikazuje. Jsem ráda, že je to tato doba a tato země. Cestuji ráda, protože vidím odlišnosti a o to více mě to tlačí pomáhat ostatním.
Děkuji za rozhovor. Veronika Gregušová
zdroj: https://pinklich.wordpress.com/2016/09/29/najdi-svuj-uzitek-ve-spolecnosti-a-zaloz-vlastni-firmu/
Více informací na stránkách Marcely Hrubošové.
Fotografie: archiv Marcely Hrubošové
