MALÝ PRŮVODCE ETIKETOU

Ať již jste se rozhodli podnikat nebo být úspěšní v zaměstnání, neobejdete se bez schopnosti vcítit se do pocitů druhého a umění vyhnout se všemu, co by ostatním působilo újmu. Nejdůležitejší ve společnosti je takt a empatie, což nás vede k tomu, abychom se naučili dělat to, čím uděláme druhým radost. Etiketa není jen soubor pravidel, je to životní styl, který vede k ohleduplnosti a vnímavosti vůči okolí.

Již v minulém století řekl Jiří Guth-Jarkovský: “Slušnost je člověku vrozená, zdvořilosti se musíme učit…”

Kdo byl Jiří Guth-Jarkovský?

PhDr.Jiří Stanislav Guth-Jarkovský je i dnes symbolem slušného chování a symbolem umění chovat se kulturně. 

Narodil se 23.ledna 1861 v Heřmanově Městci. V letech1870-1878 navštěvoval gymnázium v Rychnově nad Kněžnou. Pak pokračoval ve studiích na české části Karlo - Ferdinandovy univerzity v Praze obor filozofie, matematika a fyzika.

 Byl velmi nadaný hudebník.

 Do roku 1887 působil jako vychovatel princů ze Schaumburg - Lippe v Náchodě. 1887-1893 učil na Akademickém gymnázium v Praze. 1893-1896 na gymnázium v Klatovech a od roku 1896-1918 působil opět v Praze. 

1919-1923 generální tajemník Mezinárodního olympijského výboru.

 1900-1929 byl předsedou Českého a po vzniku republiky Československého olympijského výboru, spoluzakladatel a první předseda České amatérské atletické unie, předseda a redaktor Klubu turistů.

Těsně před první světovou válkou vydal první knihy o společenském chování. To mělo možná i za důsledek, že byl povolán do kanceláře prezidenta Masaryka, kde působil jako ceremoniář s titulem ministerského rady (1919). Dnes pod názvem vedoucí diplomatického protokolu. Navrhl statut řádu Bílého lva, který dodnes propůjčuje nebo uděluje prezident republiky.

 V roce 1920 byl lektorem společenské výchovy na Univerzitě Karlově. 

Do podvědomí dnešní populace se dostal díky systému pravidel slušného chování. Vydal několik knih o etiketě.

10 PRAVIDEL ETIKETY

1. Ve společnosti si nejsme rovni

Společenské pravidlo číslo jedna je: Ve společnosti si nejsme všichni rovni. Ve společnosti je vždy významnější žena, starší, nadřízený, host, cizinec. Těm všem je věnována patřičná pozornost a prokazujeme jim úctu a dáváme přednost. Společensky významnější osoba podává ruku jako první. Žena, usedá jako první. Do dveří vstupuje společensky významnější osoba jako první. Při chůzi do schodů a ze schodů, při usazování ve voze, při zasedacím pořádku v kině či divadle, při nastupování do výtahu, má vždy přednost společensky významnější osoba. Nejvyšší přednost má vždy žena, starší, nadřízený. Pokud se potkájí ve stejný okamžik všichni na jednom místě. Pak společensky nejméně významná je funkce a pracovní zařazení, protože jsou relativní a pomíjivé. I věk je relativní, ale žena je znak nezpochybnitelný.

2. Představování

Představujeme muže ženě, mladšího staršímu, služebně níže postaveného výše postavenému, tak aby společensky významnější se jako první dozvěděl s kým hovoří. Protějšek se dozví komu je představován jako druhý. Při představování musíme sdělit vše, co je nutné pro další společenský kontakt představovaných osob, např. funkci, pracovní zařazení, hobby nebo nějakou charakteristickou maličkost, tak abychom jim poskytli základ pro rozvinutí rozhovoru. Muž musí být výrazně starší a zasloužilý a žena výrazně mladší, aby se představila jako první. Při představování muž zásadně stojí, žena může sedět i stát. Pokud se však žena představuje výrazně staršímu člověku nebo jiné ženě, raději povstane.

3. Zdravení

První podává ruku společensky významnější osoba méně významné osobě, tedy žena nabízí ruku muži, starší mladšímu, nadřízený podřízenému. Setkají-li se dva páry, první nabízí ruku nejvýznamnější ze čtveřice, tedy žena staršího nebo významnějšího páru druhé ženě v protějšího páru. Zásadně si nepodáváme ruku v sedě, přes stůl, či do kříže. Nepodáváme ruku zašpiněnou při práci, ruku v sádře či v rukavici. Nepodáváme ruku, pokud protějšek právě jí (např. při recepci). Ruku podáváme s úsměvem a lehkou úklonou hlavy, díváme se přitom do očí. Stisk ruky je pevný, ale ne drtivý a netrvá déle než jednu vteřinu. Při podávání ruky muž vždy stojí, dáma může sedět a může si ponechat rukavici. Při líbání ruky se muž hřbetu ruky dámy nedotkne, polibek jen naznačí. Totéž platí při líbání na přivítanou, jde jen o náznaky doteků obou tváří.

4. Oslovování

Oslovujeme vždy tak, jak si to dotyčná osoba přeje: pokud se nám představí i se svým titulem nebo pokud ho má uvedený na vizitce, oslovujeme ji vždy tímto titulem (např. paní magistro, pane inženýre). Všechny ženy oslovujeme “paní”, bez ohledu na to, jsou-li vdané či nikoli. Oslovení “slečno” si dovolíme jen vůči velmi mladé dívce, anebo když si o to žena sama řekne. Tykání nabízí společensky významnější osoba společensky méně významné (žena muži, starší mladšímu), ale na pracovišti jen nadřízený podřízenému.

5. V restauraci

Do restaurace vstupuje jako první muž, při odchodu vychází jako první žena. Muž pomůže dámě z kabátu a uvádí ženu ke stolu. Vede-li nás obsluha, žena jde druhá a muž poslední. Společensky významnější osoba musí mít komfortnější místo (zády ke zdi, čelem do místnosti nebo čelem k oknu). Pán by neměl odkládat sako bez toho, že by se dámy dovolil. V dobré restauraci ho neodkládá. Žena usedá jako první. Sedí jen v první třetině židle. Kabelku nepokládá na stůl (nejlépe na židli vedle sebe), neupravuje se. Látkový ubrousek si pokládáme na kiln, papírový ponecháváme na stole. Jíst začíná vždy žena nebo nejváženější osoba u stolu a teprve po ní následují ostatní. Máme-li na stole založenou sadu více příborů, odebíráme je při jednotlivých chodech vždy z vnějšku směrem k talíři.

6. Zasedací pořádek

Platí jak při večeři v šesti, tak na banketech pro stovky hostů. Nesmíme vytvářet izolované skupiny. Žádně pánské či dámské spolky, hosté ve společnosti musejí sedět tak, aby se bavili všichni navzájem. Muže a ženy, starší a mladší, domácí a cizince rozsazujeme střídavě. Manželé nesedí vedle sebe. Společensky významější osoby sedí zády ke stěně s pohledem do prostoru nebo do okna. Nejčestnější místo pro ženu je po pravici hostitele, pro muže pro pravici hostitelky. Při příchodu ke stolu si nesedáme dříve než hostitel nebo u stolu přítomné dámy. U malého stolu se představíme všem spolusedícím, u většího jen sousedům. Hostitelka usedá jako první. U stolu se zasedacím pořádkem nemůžeme měnit místa. Během slavnostního stolování neopouštíme své místo. Večeře končí v okamžiku, kdy vstane hostitelka.

7. Obsluha

Pokrmy, které jsou již připraveny na talířích, se servírují zprava. Víno i ostatní nápoje servírujeme také zprava – i sklenice jsou připraveny po pravé straně talíře, nad špičkou nože hlavního příboru. Prázdné talíře se odnáší opět zprava. Doma, kde se obsluhujeme sami, pokud se všeho neujme sama hostitelka, se nejprve obslouží hosté, pak hostitelé a se začátkem jídla se počká, dokud nemají naloženo všichni. Při rodinném stolování je pořadí obsluhy následující: babička, dědeček, otec, dcera, syn a nakonec maminka. Jíst začíná jako první maminka.

8. U stolu

Při neformálních návstěvách restaurace se vyplatí dodržovat základní pravidla stolování. Látkový ubrosek patří na klín, papírový zůstává na stole. Ten pak odkládáme do talíře, látkový ubrousek složíme a odkládáme vedle talíře. Pečivo nikdy neukusujeme, ale lámeme na malé kousky a ty pak vkládáme do úst. Vidličku v levé ruce držíme hroty směrem dolů. Hustým polévkám se říká krémy, vývarům bujón. Polévku raději nevyjídáme až do dna. Poslední třetinu bujónu můžeme z misky vypít. Máme-li polévku v šálku, lžíci odkládáme na podšálek. Lokty držíme u těla, při jídle se nedotýkáme hrany stolu. Mezi chody se opíráme o hranu stolu v rozmezí mezi zápěstím a polovinou loketní kostí. Ruce nemají být v klíně. Párátko u stolu nepoužíváme. Sklenici držíme za stopku, čím chladnější vino, tím níž. Před každým napitím si důkladně otřeme ústa ubrouskem a pijeme pouze tehdy, nemáme-li v ústech sousto. Většinu ovoce jíme příborem, je k tomu zapotřebí určité obratnosti, proto se neostýchejte požádat číšníka o pomoc. Kávu ani čaj nepijeme se lžičkou v šálku. Lžičku nevkládáme do úst, neolizujeme ji, odkládáme ji na podšálek.

9. Pozvánky

Nikdy nechodíme tam, kam nejsme pozváni. Dostaneme-li pozvánku nejprve ji musíme přijmout a potvrdit, nebo odmítnout. Způsob, jakým to máme učinit je uveden na pozvánce zkratkou. Francouzské zkratce R.S.V.P. odpovídá česká RLO = račte laskavě odpovědět (vždy nahlásíme účast či omluvu). Regrets only znamená, že se hostiteli ozveme pouze v případě, že se chceme omluvit. Zkratka p.m. (pour memoire, pro připomenutí) se píše na pozvánku, která nám má jen připomenout akci, u které jsme ohlásili účast. Zkratky pro dress code: black tie znamená, že si máme vzít smoking a černý motýlek, žena jak krátké šaty, tak dlouhou róbu, dark suit je tmavý oblek, pro ženu jsou přiměřené krátké šaty (s vyjímkou plesu), formal dress požaduje společenský oděv, business casual je sako či oblek bez kravaty, informal nebo casual znamená neformální oblečení, smart casual znamená oblečení módní, stylové, zajímavé.

10. Oblečení

Oblečení muže

Světlý oblek nosíme jen ve dne. Hodí se do kanceláře, na obchodní schůzky, můžeme v něm jít do kina nebo na oběd s klientem. Ke světlému obleku si bereme převážně hnědé boty a hnědé případně béžové ponožky. Košile k obleku může být světlá i tmavá. Večer vycházíme jen v tmavém obleku, doplněném černými boty a černými ponožkami. Košile světle modrá, béžová či jinak světlá barva. Bílá se používá pro nejslavnostnější příležitosti. Muž si může rozepnout sako jen když sedí nebo si ho sundat jen se svolením dámy. Ve formalní společnosti to raději vydržíme v saku. Sako si zapneme při představování, podávání ruky, při přípitku, projevu.

Oblečení ženy

Žena se do společnosti obléká tak, aby ladila se svým partnerem. Business dress je oblečení spíš elegantní než nápadné, či dokonce vyzývavé. Žena má mnohem větší možnosti kreativity v oblékání než muž. Proto se přizpůsobuje pánskému dress code vhodným materiálem, střihem, délkou sukně či šatů. Punčochy obléká dáma jako součást business dress na důležitá jednání, obědy či večeře a vždy večer do společnosti.