NEJHORŠÍ TRESTY PRO DLUŽNÍKY V HISTORII VYMÁHÁNÍ

Vymáhání dluhů je známo již z dob starého Říma. Jaké nejhorší tresty čekaly předlužené dlužníky?

• V nejstarším římském právu probíhalo donucení dlužníka k zaplacení svých dluhů formou osobního postihu, což přinášelo možnost dlužního otroctví. To bylo v roce 326 před n.l. tzv. Poeteliovým zákonem zakázáno, ale některé formy osobního postihu byly ponechány např. možnost „odpracovat si“ dluh. Po tomto zákoně byla v prétorském právu poskytnuta možnost, aby byl exekučně postižen dlužníkův majetek, a to jako celek. Šlo o univerzální exekuci, což pro samotného dlužníka neznamenalo jen ztrátu svého majetku, ale jak bylo pro římskou kulturu a právo pověstné, znamenalo také bezectnost a ztrátu občanských práv, což se ve své podstatě rovnalo pádu do otroctví. Procedura průběhu univerzální exekuce má shodné rysy s insolvenčním řízením dnes, které se uplatňuje při prodeji podniku nebo při exekučním prodeji podniku. Protože se však ukázalo, že prodávat majetek jako celek nebylo příliš výhodné, vznikla nová možnost prodávat majetek po částech. Tento vývoj dal základ pro průběh exekucí, jak je známe dnes.

• S nástupem novověku (období cca od počátku 15 století až do počátku 20. století) dochází k podstatným změnám hospodářským, sociálním i politickým. Uvolnily se vazby obyvatelstva k půdě, dochází k rozvoji měst, řemesel a obchodu, zámořské objevy rozšiřují svět, příliv stříbra ze zámoří způsobuje cenovou revoluci, mění se politické a mocenské poměry. V této atmosféře celkového uvolnění rozšíření tržního hospodářství se daří podnikání a množí se i případy neúspěšných podnikatelů, které postihl úpadek. Ten však nepostihuje jen zkrachované obchodníky, ale i některé měšťany a předchůdce svobodných povolání. Z Itálie se tak rozšiřuje úprava dlužnických řízení do celé tehdejší Evropy, zejména do Německa, kde se do italského řízení mísí domácí obyčejové právo. V Českých zemích se první náznaky právního řešení úpadků dlužníků objevují až v Obnoveném zřízení zemském z roku 1627. Teprve rok 1640 přináší souhrnnou úpravu konkursního řízení. Šlo ovšem jen o zemské právo, které platilo pouze pro šlechtu. Městské právo se v souvislosti s tím, že rozvoj měst nastal ve střední Evropě o poznání později než v západní Evropě, zpožďovalo.

• Velký vliv v dalším vývoji dlužního řízení má spis, který v roce 1653 vydal Španěl Salgade de Samoza, pod názvem „Labyrinthus“. Jde o první literární zpracování insolvenční (úpadkové) problematiky, které nepochybně vzniklo z praktických potřeb španělské společnosti, která v 17. století prožívala hlubokou ekonomickou krizi, a významně se rozšiřuje do Německa. Specifický vývoj proběhl ve Francii. V souvislosti s Colbertovou politikou, zaměřenou na rozvoj obchodu a podnikání, došlo i k významným právním úpravám dlužníků. Vyvrcholením právní úpravy dluhů je Josefínský konkursní řád z roku 1781, a to nejen v Českých zemích, ale vůbec ve střední Evropě.

• Klasické období insolvenčního práva začíná počátkem devatenáctého století. Typickými úpadci (dlužníky) jsou podnikatelé (obchodníci), kteří ve volné soutěži neobstáli. Dlužní řízení se rozděluje na dvě úrovně: na úpadek a na bankrot = jako zaviněný úpadek, který je považován za trestný čin a jako takový je i trestán.

• První myšlenky na vznik dlužního řízení v Čechách pocházejí již z konce 16.stolení, kdy dochází k tzv. cenové revoluci, vyznačující se rychlým růstem cen a všeobecnou drahotou, která ve svých důsledcích zasahovala šlechtu, která jejich následkem upadala do dluhů. Další posun v dlužním řízení přišel až s Josefem II. V roce 1781 vzniká nový Obecný konkursní řád Josefa II. Byla to reakce na hospodářský rozmach rozvíjející se již od počátku století, jen ve svém důsledku znamenal i nárůst konkursů, které se s počtem obchodních styků a peněžních vztahů navyšovaly. Dlužní řízení byly za dob Josefínského konkursního řádu velmi zdlouhavé a finančně nákladné, protože byly založena na principu, že řízení musí trval tak dlouho, dokud nejsou splaceny všechny dluhy. To se změnilo až v roce 1868 s novou rakouskou právní úpravou.

• Velkých změn dlužní řízení zaznamenalo v Čechách s nástupem socialismu. V právním řádu socialistického totalitního státu neměl konkurs své místo, a to nikoli pro ideologický rozpor s jeho zásadami, ale proto, že byl zbytečný. Došlo k rozsáhlému zespolečenštění výrobních prostředků a bylo zavedeno plánovité řízení národního hospodářství, jemuž podléhaly všechny ekonomické sféry. Důsledkem byla mocenská role ekonomického centra, nazývaná demokratický centralismus. Za této situace hospodářské subjekty ztratily svou samostatnost a nezávislost, což se projevilo i v právní úpravě. Zřizovány byly administrativně a stejným způsobem byly i likvidovány. Při všeobecné podřízenosti hospodářskému plánu bylo rozlišování mezi věřiteli a dlužníky do značné míry formální a nevyjadřovalo zájmový rozpor. V podstatě nemohlo dojít k úpadku hospodářského subjektu, ale pouze k jakémusi „přeskupování“ správy majektu.

• Rok 1989 představuje v dějinách českého státu další z mezníků naší historie. Znamenal návrat k demokratickým idejím, které byly potlačeny a nahrazeny idejemi socialistickými v roce 1948. Dalo by se říci, že rok 1989 znamená pravý opak roku 1948. Toto se muselo zákonitě projevit i v úpravě dluhů. Přechod od socialistického vlastnictví zpět k vlastnictví soukromému, znamenal nutnost opět obnovit konkurs v českém právu. Předlohou pro tento předpis byl prvorepublikový konkursní zákon z roku 1931. Příprava i zpracování zákona narážely na určité problémy a nesnáze. Především zde byla ztráta kontinuity, protože po dobu 40 let tato úprava zprvu nebyla používána, později přímo chyběla. Návaznost na předchozí živou úpravu nebyla schůdná, protože se mezitím značně změnil celkový legislativní rámec. Nucená přestávka znamenala dále, že chyběly nejen zákony, ale i praktické a organizační zkušenosti. Od roku 1989 do roku 2006 byl zákon o konkursu dvacet devět krát novelizován, poslední účinnost zákona od 1.1.2008 pod názvem – o úpadku a způsobech jeho řešení, je opět ve změnovém řízení.

Mezi prvním a posledním řešením úpadku uplynuly už tisíce let, kdy dříve dlužník ztrácel majetek, svobodu i čest, dnes se z dlužníků dělají dojné krávy, a majetek a moc nad životy lidí se přeskupuje mezi vrstvu těch, kteří se snaží držet lidi v kolektivním přesvědčení (myšlení), že život na dluh se vyplácí. Finanční negramotnost, zdlouhavost řízení, administrativní náročnost, neustálé právní změny, ......jsou toho jen nemalým důkazem. Je třeba si také uvědomit, že úpadku mohli v historii propadnout jen lidé, kteří nějaký majetek měli, tj. dokázali jej natvořit, většinový zbytek populace byl vždy v postavení otroků, nevolníků, poddaných nebo zaměstnaných dělníků, kteří neměli co ztratit. Proč jsou tedy v dnešní době zadlužováni převážně nemajetní? Žeby 21.století přineslo jen novou modernější formu otrokářství, kdy si nevzdělaný člověk se svým dluhem kupuje i svého pána?!